Jdi na obsah Jdi na menu

31/03/2017 #MojePrvníCesta

31. 3. 2017

Za dva dny opět odlétám do Anglie. 

 

Vzpomínám si, jak jsem tam odjížděla poprvé :D a proto jsem se rozhodla, že se s vámi o tento zážitek podělím.

 

Bylo to pfff dávno? Každopádně mi bylo 18 let, ok ok takže před 7 lety. Byla jsem čerstvá maturantka a svět mi ležel u nohou! Aspoň takový jsem měla pocit. Sestra zahlásila, že pojedeme do Anglie! HA! Jasně že! 

 

Takže jsme koupily stan... ano stan! Přeci jsme hlavy moudré a nebudeme zbytečně platit za ubytování, že? Takže sestra vymyslela praktické zakempení se u kamarádky na zahradě! Spát ve stanu je bomba, hlavně proto, že nafukovací matraci si hned první večer prošpikuješ zipem od spacáku, takže se ráno probouzíš na zemi. Nebo, což jsem dělala já, jsem co dvě hodiny vstávala, neb mi od země mrzla prdel a odborně dofukovala. 

 

Pecka! No ale nebudeme předbíhat událostem, že? Odjížděly jsme busem z Prahy. Jasně že Žluťákem Studeňákem! Sestra nechtěla letět, ale hlavně proto, že jsme sebou táhly malého mamuta v kufru (jinak fakt nevím proč vážil tolik). No, první cesta, takže bereš i lednici a rám postele... 

 

Do vlaku jsme to nakládaly jeřábem a do busu vysokotlakou mačkačkou obecnou, aby se tam vůbec vešly. Naloženo! Nyní počkat 120 hodin v buse, než dojede do své cílové destinace. Nuže klasicky hraješ hru na "kolik pozic znáš tolikrát si člověkem" a měníš je v zázračném tempu 15 za minutu. Když usínáš zavěšený hlavou dolů a přijde ti to jako pohodlná pozice, tak poznáš, že cíl nemůže být daleko!

 

Zastavujeme. Taky konečně... ale... tohle není Anglie, nýbrž Francie a Eurotunel. Slečna stevardka vypadá že chce umřít a nebo dát výpověď, tak jako tak je to její první cesta. Netuší co se děje a netušíme to tím pádem ani my. Po nějakém čase se dozvídáme, že jsme zmeškali spoj pro nás určený a musíme si počkat na místo pro tu "Velkou Žlutou Krávu" ve které cestujeme.

 

Well well takže opalovačka u tunelu s chlazeným pivem, které vidíš prvně v životě. Přečetl by sis co to piješ ale smolík pacholík vysílá to na tebe jen francouzsky. Už teď se kopeš do prdele, do čeho ses to sakra zase pustil a lituješ toho, že ti babička spořila na knížku, odkud si vybral těch 10 litrů, aby si vůbec mohl odjet.

 

No nic. Po nějakém čase se dostáváme do vlaku který frčí Eurotunelem. Jsem si myslela, že to bude vzrůšo, ale jediné co vidíš je tma, tma, tma, tma... a pak taky tma. Procházíš mezi vagóny přes tlakové průchody a připadáš si jako kosmonaut na ISS.

 

Po čase... Anglie! Naskákali jsme do busu a vydali se směr Londýn. Victorie! Vystoupíš a vůbec netušíš kam bys tak jako měl jít a nebo jaký jeřáb ti odtáhne ty nechutně těžké bágly. Sestra se pozeptala kohosi a odtáhla mě na příslušné nástupiště. Kdybych tam sestru neměla, stojím tam ztracená nespíš do dnes.

 

Další cesta busem. Och ano zapomněla bych zmínit že v UK všechny National Coache mají kožené sedačky a ten náš měl jaksi rozbitou klimatizaci, takže tě ta kůže žere zaživa. Jakmile bus brzdí, ty si vyrážíš zuby o sedačku před tebou, neb pot z tvého zadku ve spojení s koženou sedačkou vytváří velmi povedenou imitaci vodní klouzačky.

 

Brighton. Po asi týdnu cesty. Vyzvedá si nás ona zmíněná kamarádka a vede si nás domů, kde kempíme se stanem na zahradě. Vyřízené tak, že do něj hned upadáme do kómatu a probíráme se až na druhý den.

 

Peklo, skleník, kotel... netuším ale vařím se, peču se a ještě chvíli a budu na hněličku. Jasně, přímé slunce a stan není ideální kombinace. Takže vstávačka v 7ráno nejpozději, pokud nechceš být vypečená slanina.

 

Začíná hon na shánění práce. Mám nasráno v každém centimetru mého oblečení, neb anglicky neumím, nemluvím, nejsem, neexistuju a jediné co ze školy vím je "I don't know". Takže good luck to me! S CVčkem vypomohla sestra, jak jinak, prakticky jej napsala za mě. Když jsme ho šly tisknout, modlila jsem se ať na mě nikdo nepromluví. S takovým postojem bude totálně easy si najít práci!!

 

Nechápu co jsem si myslela, když jsem odjížděla, že se snad mezitím všichni v UK naučili česky? Jak krásný a naivní byl můj svět a teď mě realita kopala nejen do zadku...

 

"Takže tady se rozloučíme." Prohlásila sestra, šla šla si sama hledat job. WHAAAAT?!?! Jak jako sama?! Magor nebo co?! To jako myslí vážně?! Dejchej dejchej. 

 

Jo jako fakt to myslela vážně. Zapadla do prvního podniku a nechala mě na chodníku. Smůla. Já neměla odvahu tam vejít. Pokračovala jsem dál po ulici s tím, že dneska si dám aklimatizaci a začnu roznášet CVčka zítra. Našla jsem si na náměstí NoodleShop a koupila si krabičku nudlí za 6.15 liber. Rychle si to v hlavě přepočítám na koruny... 6x30=180,- OU SHIT!! 

 

S tímto zjištěním jsem odhodlaná si hned zítra najít práci. Neb jinak tady budu žrát obrubníky a trávu. Totiž 2 litry vyhodíš za cestu busem, dva za výbavu, stan, nafukovací matraci, nějaké oblečení etc. Takže máš na účtu 6litrů... hm hm. 

 

No teď když je mé sebevědomí na bodě mrazu, nikomu a ničemu nerozumím, jsem vyděšená a ani netuším, kam bych tak s CVčkem zašla a co bych jim tak asi vůbec řekla, nastává další pecka, totiž ta prorvaná matrace a buzení se s umrzlou prdelí a nebo dofukování co 2h. 

 

Místo abych šla roznášet CVčka, jsem zašla do Sportu a koupila jakési lepidlo, že si matraci opravím. Další den jsem zase šla někam abych nemusela na kohokoli mluvit a tak dále a tak dále. Vždy se našla úžasná výmluva proč jsem NEMOHLA roznášet životopisy. Bála jsem se šíleně.

 

Když jsem na účtu měla poslední 4 tisíce, začalo mi být vážně ouzko. Segra zahlásila že v McDonaldu nabírají lidi a aplikačka se vyplňuje online! YEEEEY, nebudu na ně muset mluvit. Vyplňujeme, teda sestra vyplňuje já to od ní kopíruju akorát měním její jméno za své... nejhorší je to čekání, budou mi volat na telefon?! Co když jo? Co jim řeknu? Budu jim rozumět?! Naštěstí přišel email, že mě zvou na "pohovor" a mám si přinést černé boty a černé kalhoty a černé triko. Ech... nic z toho samozřejmě nevlastním...

 

Takže hurá do shopu nakupovat, ideálně za 5 korun, neb účet prožívá dobu kamennou... boty mě stály 23 liber... triko asi 6 a kalhoty 8. Co já vím tak to stálo zhruba 1 tisíc. No nic, boty mě dřely jako blázen, kalhoty na mě vlály a triko o tom radši ani nemluvím. Jedna velká katastrofa, ale když je nouze, šetří se peníze a kupuje se to nejlevnější, takže tak.

 

Přicházím na pohovor a ženská na mě cosi cosi cosi bla bla cosi bla hle ble hla. Aha.. si moc nepokecáme, pak mě mrskne za kasu kde prožívám totální muka. Tak příšerně jsem se přísahám bohu necítila nikdy. Naprostá panika a zoufalství. Protrpěla jsem tam hodinu a půl a když mě vyhazovali, doslova se mi ulevilo. Pokud sebevědomí může dosahovat záporných hodnost tak já byla v mínus nekonečnu.

 

Holky u kterých jsme bydlely jednoho večera prohlásili, že se jde na akci, disco nebo co a že vstup je 5 liber. Ech.. hm.. ok... smutně prolistuješ svou peněženku kde je posledních 20. Pak ještě zahlásí že dnes to "nebude přehánět a utratí maximálně 50" ty se třikrát flákneš o stěnu, zda si dobře slyšel?! 50?! No nic... takže se jede. Zaplatíš vstup a koupíš si jedno pivo za 4.50. Ony trsají užívají si a ty furt cucáš tu jednu pivní kozu co ti na stole stojí už 3 hodiny. Vzrůšo. 

 

"Zpátky bereme taxi!" jasně že ho budeme šérovat. No takže dáš 3 libry a odpočítáváš dny do odjezdu, neb naštěstí máš zpáteční jízdenku na Studeňáka Žluťáka! Pokud bys neměl, jdeš domů pěšky. 

 

Ano, stihly jsme ještě návštěvu Londýna. To bylo super, to se musí nechat. Prvně jsme ukradly Bulmers v Tescu. Nebyla to naše chyba! Kasa samoobslužka to špatně namarkovala. Hups... následně jsme si vypůjčily kola, s upozorněním že v UK se "bajkuje on the left side", tedy jedeš po čtyřproudu vlevo a modlíš se o holý život!! 

 

Dojely jsme až k Towe Bridge! MASAKRT, totálně ti to sebere dech, neb si to do teď viděl jen v učebnicích a teď to tady stojí před tebou! Pak jsme ještě oběhly všechny památky v čele s Buckinghamem, London Eye, Trafalgar Square, Big Ben, no zkrátka všechno na co nesmíš zapomenout, když si v Londýně.

 

Zakončily jsme v Hyde Parku s colou a červeným vínem. Potkaly jsme tam jakéhosi inda, který nás vehementně zval k sobě domů, když jsme odmítly, tak nám koupil aspoň fish and chips... no po 5 dnech kdy žeřeš jen obrubníky a trávu mu chceš zlíbat ruce a nohy!! JÍDLO!! 

 

Pak zapluješ do busu a jedeš domů - do stanu a matrace na které ti mrzne prdel. Hm.

 

Teď už jen odpočítáváš dny do konce pobytu. Naštěstí máš tu koupenou zpáteční jízdenku na Žluťáka Studeňáka, neb jinak by si domů šel nejspíš pěšky.

 

Shrnuto podtrženo, jsem prodělala i kalhoty, nevydělala ani libru a hlavně jsem se zapřísáhla, že mě už nikdy nic a nikdo do zahraničí nedostane!!

 

... och jak jsem se spletla :) V roce 2016 to byl Zanzibar, kam jsem se vydala zcela sama a dobrovolně, pak to pokračovala přes Korsiku, Madrid, Barcelonu, Bristol - Balloon Fiesta, Mexico, Chorvatsko na kole nebo Belize. Bylo toho prostě hodně.

 

Proč to tedy celé říkám? Za dva dny jedu opět do Anglie, jedu tam jako domů. Dokonce se tam i těším! Kdyby mi tohle někdo řekl před sedmi lety, tak bych mu řekla ať si dojde k lékaři...

 

Začátky jsou, vždy byly a vždy budou těžké. Obrovsky důležité je vytrvat. Nevzdat to! Žádný učený z nebe nespadl. Musíme se otrkat, rozkoukat, učit se z chyb a hlavně zkušeností, když jsme se cítili hrozně, tak udělat vše proto, aby to tak už nikdy nebylo!

 

Díky, že jste to dočetli až sem :) Obrovsky ráda komukoli pomůžu, poradím, podělím se o zkušenosti, protože vím jaké to je cítit se ztracená, vím jaké to je doslova trpět v zahraničí, vím jaké to je bát se, vím to... proto neváhejte a hoďte mi sem komentář s dotazem a nebo mi rovnou napište!

 

Taky mě na mojí FB stránce můžete sledovat, hodit mi tam jakýkoli příspěvek a prostě zůstat v kontaktu :) 

 

A hlavně nezapomeňte #live #live #travel

 

PS: Fakt to berte s humorem, i když je úplně nejhůř... jedna fotka jako důkaz, aneb, když už je to poslední stádium zoufalstní... :)

Já, rok 2010, poslední stádium...

282490_168100826591531_5099419_n.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Marketa - Komentář

17. 4. 2017 18:10

Tak takhle jsem se už dlouho nezasmála! :D Hlavně proto, že jsme se taky odhodlaně do Anglie za prací vydali a některé situace jsou mi až moc povědomé...

www.secretsofm.blogspot.com