Jdi na obsah Jdi na menu

27/09/2015 #18Sazenice

27. 7. 2017

Před pár dny, mi přítelkyně darovala malinkou peněženku. Když jsem ji otevřela, uvnitř byl složený papír a na něm mimo jiné i: "Říkala jsem si, že by se Ti mohla hodit na COKOLI. Ale především, aby Ti připomínala, že začínáme vždy od 'malých' věcí."

 

Nevím, zda si uvědomuje, kolik síly a motivace mi dává - vším co představuje, co dělá a jak se chová. Její slova jsou velmi inspirující. Připomínají mi, co "vím", ale jen jsem to na okamžik zapomněla. Je to přesně ten typ člověka, co řekně něco zrovna ve chvíli, kdy to potřebuji slyšet.

 

Vždy začínáme slabí, malí, neviditelní, nicotní a se strachem z nové cesty, která je před námi.

 

Tak mě napadlo pro vás napsat příběh SAZENICE:

 

Mohutný strom Dub - nabízí lidem stín svým obrovským kmenem a korunou. Nabízí ptákům přístřeší ve svých větvích. Nabízí půdě podporu svými kořeny. Nabízí divé zvěři potravu svými žaludy.

 

Začínal jako malá sazenička, jeden roztřesený proutek a na něm dva lístečky. Sazenička si řekla: "Usadím se tady na kopci, tady mě pak každý uvidí, budou za mnou moci přijít, až budu majestátní strom" Rozhodla se a zapustila kořínek. Přišel déšť a ona se jen tak tak udržela tím jediným kořínkem. Připlazila se žižala a ptala se sazenice: "Co tady děláš? Proč nejsi v údolí, jako všechny ostatní?" "To je právě ono," odpověděla sazenice, "nechci být jako všechny ostatní!" Žížala se odplazila a sazenička se zamyslela: "Možná má žížala pravdu, možná mi v údolí bude lépe, no co, zkusím to tady ještě pár dní." Další dny svítilo slunce a sazenička zapustila další kořínky. Začala sílit. Když pak zase přišla bouře držela se pevněji. Opět pochybovala o svém rozhodnutí. Tu přišel moudrý kos: "Ahoj sazeničko, letěl jsem nad údolím a viděl školku malých doubků jako si Ty! Obdivuji Tě, že sis vybrala toto místo na kopci, v údolí by si to měla pohodlnější, ale Ty ne, Ty radši dřinu, to je obdivuhodné, drž se zaseničko, musím letět." To sazenici nadchlo, připadala si vyjímečná! Opět se utvrdila v tom, že udělala dobře, když nasedla na ten ranní vítr a odlétla zde na kopec.

 

Když bylo nádherně slunečno, sazenička se pěkně vyhřívala a užívala si svého místa. Koukala dolů do údolí na ty nebohé kamarádky, které jen tak tak dosáhly na jeden sluneční paprsek. Ano, v údolí je bezpečněji, když přijde nečas, ale když přijdou nádherné dny, jde slyšet nářek sazenic z údolí: "Ach tak rády bychom teď byly na kopci, vyhřívaly se na sluníčku, ach jaká škoda že tam nejsme taky." A naopak za deště zase tu a tam jde slyšet: "No to je dobře že jsme tady dole, podívejte na tu nebohou bláznivou sazeničku na kopci, nechápu, proč tady není s námi, vždyť se tam trápí, tam ji nečeká nic dobrého, je tam sama a dřív zahyne."

 

Po letech, se ze zasenic staly krásné vzrostlé stromy - duby.

 

Lidé z okolí si všimli, že na kopci je strom, který tam "nemá co dělat". Začínali se k němu scházet, tu a tam se pod ním usadili a kochali se výhledem. To se dub tetelil blahem, že ta dřina udržet se tam, za to stála. Že všechny ty bouře a poryvy větru co ho šlehaly ze všech stran, neb tam nebylo nic a nikdo kdo by ho mohl chránit, že všechna ta námaha za extrémně suchých dní, kdy musel natahovat kořeny velmi daleko, aby vůbec dosáhl na kapku vody, že všechny ty housenky co jej ohrožovaly, že to všechno za to stálo. Nyní si na něj lidé ukazovali a říkali: "Podívejte na ten zázrak, dub který tady vyrost!"

 

Jednoho rána dub zaslechl pronikavý zvuk motoru. "Ale né!" Křičel na celé kolo. "Utíkejte, utíkejte, vidím několik dělníků s motorovými pilami!" Doubky dole v údolí jej zaslechly. "Och né! Ale to je hrozné! Jenže my nemůžeme utíkat, jsme tady už moc dlouho a máme hluboké kořeny!"

 

Ano, malou sazeničku je lehké přemístit, může nasednou do větrné dálnice a letět kam jí napadne. Vybrat si místečko a tam zakořenit. Později, když už sroste se zemí, své místo změnit nemůže. Proto je důležité volit moudře - dívat se dopředu. Ve školce bylo pohodlí, společnost, dostatek stínu i vláhy za horkých dní. O školku se starali lidé, pečlivě hubili housenky, zalévali kořeny a zastřihávali koruny. To se to doubkům žilo - ale jen chvíli.

 

Dozněla poslední motorová pila. Dub z kopce koukal na práznou louku v údolí. Nákladní auta odvezla všechny pokácené duby do továren, kde se z nich vyrobí sériový nábitek. Dubu bylo úzko když tomu musel přihlížet.

 

Za pár týdnů přišli zahradníci a začali vysazovat nové sazeničky. Jeden ze zahradníků si všíml, že na kopci je dub, který tam "nemá co dělat" a nahlásil to majiteli školky. Majitel se rozhněval, že přišel o jeden dub! "To mohl být další stůl a další peníze! Zítra ráno ho pokácíme!"

 

To se doslechli lidé z okolí. "Ale to ne! Ten dub nemůžete pokácet! Scházejí se u něj rodiny, hrají si pod ním děti, krmí lesní zvěř a v jeho korunách žijí veverky a ptáci!" Rozhodli se dub bránit, neb ten nezakořenil jen do onoho kopce ale i do srdcí všech, co žili v jeho okolí.

 

Ráno, když dělník s motorovou pilou šel na kopec, zarazil se. U dubu stálo na sto lidí s tím, že ho nenechají dub pokácet.

 

Dub sám se divil. "Vždyť před týdny pokáceli hromadu stromů, a nikdo nic nenamítal, proč chtějí zachránit mě?" Ten den se nekácelo. Lidé strom ubránili. Bylo rozhodnuto, že tento strom se stane symbolem nedaleké vesnice. Dokonce si ho dali do znaku města. Vykreslili ho se zlatou korunou - jako majestátného krále.

 

Strom byl dojat. Celá jeho pouť ho dostala až sem, kde si přál být. Mohl pyšně a majestátně stát - přesně tak, jak o tom jako malá sazenička snil. Byl jiný, byl vyjímečný. Stálo ho to úsilí, stálo ho to mnohé zaváhání, stálo ho to boj, dřinu i strádání. Ale vyplatilo se to.

 

Jeho příběh se rozkřikl do všech koutů země, dnes se k němu lidé sjíždějí, aby se podívali na ten zázrak. Stojí pod ním, schovaní v jeho stínu a říkají si: "Ano, někdy je opravdu dobré vystoupit z davu." A skutečně, kdyby zůstal ve školce, byl by z něj dnes stůl, takhle bude žít ještě mnoho, mnoho let a uvidí mnoho dětského smíchu, vyposlechne si miliony písniček ptactva a nakrmí bezpočet veverek.

 

Za tohle všechno tomuto odvážnému stromu byl udělen řád pro strom nejčestnější - PAMÁTNÝ STROM

 

Nuže, začínáme vždy od malých věcí. Musíme postupně růst a věřit, že to má smysl. Neustoupit, to by nás taky nakonec mohli pokácet. Zapouštět kořeny, i když si nejsme tak úplně jistí, zda děláme správně, musíme důvěřovat svému vnitřnímu hlasu a přesvědčení.

A to si piště že přijdou žížaly, budou se ptát proč nevolíme pohodlí. Ale také tu a tam přilétne kos. Když s něčím začínáme, musíme mít především víru, že to má smysl. Sedněte si pod PAMÁTNÝ STROM a přemýšlejte, musel si tento řád něčím zasloužit a měl to mnohem těžší než my, vždyť duby mohou mít i více než tisíc let. To znamená, že mi projdeme stádiem sazenice a "utrpení" mnohem rychleji.

 

Od malých věcí:

První krok - pak můžeme chodit - pak běhat - pak vytvářet rekordy

První koruna - pak můžeme střádat - pak investovat - pak mít více než dostatek

První sazenice - pak můžeme mít strom - pak les - pak amazonský prales

První obraz - pak můžeme mít výstavu - pak mít galerii - pak vytvořit muzeum

První úsměv - pak můžeme pobavit souseda - pak celou vesnici - pak celý svět

 

Která bude Tvá "malá" věc? Kde začneš růst? A kam až vystosteš?

Bude z Tebe stůl a nebo památný strom?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář