Jdi na obsah Jdi na menu

22/08/2015 #11Řeka

27. 7. 2017

Včera jsem se šla projít a narazila na starší dřevěný most. Zastavila jsem se na něm a koukala dolů, na tu malou říčku, co teče pod ním. Je to spíš malinkatý potůček - taková hezká čistá voda, na dně jsou vidět kameny a tu a tam mezi nimi propluje rybka. Koukala jsem na ten jásot vody, co si to hnala kupředu.

 

Kde asi končí? Kde asi začíná? A jak dlouho už tady asi ten potůček je?

 

Je vlastně tak malý a já přesto věřím, že tady bude i zítra, že voda prostě nezmizí.

 

Pak mě napadlo přirovnání k drahému příteli a v hlavě se mi zjevila naprosto jasná odpověď: "Už nemám strach." Nějak mi ta odpověď tak sama vyskočila před oči: Drahý přítel je jako ta říčka, jako potůček, neustále v pohybu a přesto pořád tady, nezačíná ani nekončí a se mění - jako ta říčka, vždyť i v ní je pořád jiná voda a přesto je to pořád ta samá řeka.

 

A já věřím, že on tady bude i zítra, stejně jako ta řeka. I když bude "jiný", i když se pořád mění. Změny jsou úžasná věc. Jen si představ, že by se ta voda v řece neměnila, že by tam byla pořád ta samá. Časem by zahnívala - zelenala a kazila se.

 

Říčka tady bude - i když bude období sucha, i když se přiženou bouře. Prostě věřím, že mi drahý přítel nezmizí - stejně pěvně, jako věřím, že řeka nezmizí. Mohla by, ale já věřím, že ne.

 

A pak mě napadla jiná myšlenka, že říčka může představovat vztah, kde pramen říčky neexistuje. "Pramen" jsou ti dva lidé ve vztahu. (pro přehlednost jim říkejme Petr a Anna) Každý má vědro. Petr ho napustí v obrovské studni a nese jej na začátek korýtka - říčky a postupně jej vylévá. Voda jakoby mizí do země a řeka nevzniká. Pak přijde Anna a také vylije své vědro do korýtka - voda opět pomyslně mizí.

 

Zatím co Anna vylévá vodu, Petr je u studni a plní své vědro. Jakmile jej naplní, jde ke korýtku, kde Anna zrovna dolévá poslední kapky, on přebere její místo. Takhle to vlastně vypadá jako by se voda pouštěla z kohoutku - neustálý přísun - pramen pro říčku.

 

Zatím se voda vsakuje a říčka není vidět, ale to se jen půda musí nasytit, musí se vytvořit ten "neviditelný" základ pro vztah. Po čase takové práce najednou vznikne říčka, voda už se nevsakuje, ale stéká dále korýtkem. Oba jsou nadšení a postupně říčku dolévají. Ta vzkvétá a skáče si mezi kamínky a kapradím - má neustálý přísun, zdroj, obě vědra - jedno se plní a druhé živí. Jenže pak se Petr unaví a už nechce vědro nosit a tak si u studánky ustele a kochá se sluncem. Anna se nevzdala - pořád chodí s vědrem pro vodu a dolévá říčku.

 

Chvíli to vypadá nadějně, i když v pramínku vznikají mezery, jenže, to nestačí - vláha postupně zaniká. V tom mezičase, kdy Anna plní vědro, na říčku svítí slunce a ten začátek, kde se vědra vylévají - vysychá.

 

Pak jednou Anna přijde s plným vědrem, vylévá a zjistí že se voda opět vsakuje. Řeka zaniká - opět se budují, spíše udržují základy.

 

Vztah je jako ta říčka. Musí na to být dva a musí si pomáhat. Jeden to sám nikdy nemůže zvládnout. Možná to jen chvíli vypadá nadějně, mezer si nevšímá, ale jsou tam, řece ubližují, už tak neprospívá a dojde mu to, až když se voda začne vsakovat. 

 

A pak mě ještě napadají přehrady. Kdy přehrada představuje "omezení" ve vztahu. Kdy někdo z rozmaru zadržuje vodu a povoluje kdy smí a kdy nesmí proudit. To není fér. Nikdo by neměl rozhodovat o tom, kdy povolit nebo nepovolit proudění vztahu.

 

Někde se hromadí voda pro chamtivého, který má strach, že mu potůček vyschne a tak si vodu schovává ale neví, že právě proto, že si ji schovává, potůček pod přehradou strádá. A navíc, pokud se bojíš, že potůček vyschne - máš důvod se bát. Buď víš, že to časem vzdáš a tak si už děláš zásoby, nebo jsi přesvědčen, že to vzdá ten druhý a děláš si zásoby. A tak myšlenky - strach - pomalu zabíjí řeku.

 

Řeka jako člověk, řeka jako vztah, řeka, její vznik a udržování, přehrady a omezení.

 

Řeka, její život a smrt - můj další exemplář do Myšlenkové galerie.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář