Jdi na obsah Jdi na menu

18/04/2015 #oGalerii

27. 7. 2017

Vývěsní štít: Myšlenková galerie

Vstup: Velké lesklé světle hnědé dveře

Podlaha: Blyštivý duhový mramor

Stěny: Čistě bílá omítka s velkými okny

Strop: Imitace nebe s hvězdami

 

Tohle je to správné místo, tohle se mi líbí. Tak nějak si to jednoduše představuji. Všechny nápady a filosofie na jednom krásném, přehledném kusu mého světa. Mohu se jím procházet a zastavit se u něčeho, co jsem kdysi vytvořila. Pozorně si to prohlížet a nechat se opět pohltit.

 

Takhle mi myšlenky nezmizí. Je to jakási jistota, že se k nim mohu vrátit. Proto jsem si vytvořila tenhle prostor. Je jen v mé hlavě, ale to přeci neznamená, že není skutečný.

 

Zkusím Tě zasvětit, aby Ti to dávalo větší smysl. V mém životě vše dává smysl. Nic nedělám jen tak. Za vším se ukrývá příběh - pointa.

 

Svůj svět si nejdřív musíš umět představit, teprve potom jej můžeš začít tvořit. Jak by asi měl vypadat? Jakým směrem chceš, aby se ubíral? Co všechno by do něj mělo patřit? Jak toho dosáhnout?

 

Na tyhle všechny otázky jsem se ptala sama sebe. Chodila jsem od ničeho k ničemu. Měla hromadu přání, která zůstávala mimo můj dosah. Obrovské množství snů, které mi jen tak mizely mezi prsty. Jenom chtít a snít totiž nestačí, pokud chybí ten krok přetavení snů do své reality.

 

Malíř, co by jen snil o svých obrazech a nikdy do ruky nevzal štětec, by asi jen těžko něco vytvořil. Stejně tak malíř se štětcem v ruce, ale bez nápadu. Stál by u plátna a v hlavě by mu zvonila věta: "Co ale budu malovat?" Vzpomínáš si na školu? Kdy Ti učitelka dala papír, pastelky a řekla: "Namaluj mi obrázek." Co jsi pravděpodobně udělal jako první? Zeptal ses, co máš namalovat. Nemohl si začít bez představy. Stejné je to i s životem.

 

Já jsem zastánce toho názoru, že první jsou představy. Co chci dělat? Čím chci být? Kolik chci vydělávat? Jaký je můj sen? A pak vykročit směrem k naplnení - není to jen bláhová představa, věřte mi.

 

Nesmíš ale zapomenout, že tohle je jen Tvůj svět, nikdo jiný nemá právo Ti říkat, jak by měl vypadat. Může Ti být můzou, může Ti poradit ale nikdy Ti ho nesmí vytvářet. Pokud se Tobě líbí, pokud jsi s ním Ty spokojen, tak na ničem jiném nezáleží. Ty v něm musíš žít, ne nikdo jiný, jen Ty. Proto si ho vytvářej k obrazu svému. Pokud někdo přijde, a řekne, že se mu nelíbí, usměj se, to je v pořádku a řekni mu: "Nevadí, že se Ti nelíbí, nemusíš v něm žít, není Tvůj ale můj."

 

Jak poznat, že jsem se svým světem spokojená? Na tuhle otázku jsem hledala odpověď poměrně dlouho. Kde vezmu tu jistotu, že to je to pravé? Že zrovna to je ten způsob, jak chci žít, že zrovna tyhle myšlenky jsou pro mě ty správné? Že zrovna tohle bude fungovat? Jak mohu vědět, že jsem se rozhodla správně?

 

Nikdy nic není jisté. Jednou pro vždy jsem se s tím smířila. Dělám vše tak, jak momentálně nejlépe umím. Musí mi to dávat smysl a musí to mít i vizi do budoucna. Štěstí - tedy spokojenost - je přijmout svou minulost, žít naplno přítomnost a vytvářet smysluplnou budoucnost.

 

Pokud si vyberu směr, kterým jít a po cestě se mi přestane líbit, nikdo neříká, že v něm musím pokračovat. Tak to není. Mohu kdykoli a naprosto svobodně svůj směr změnit. Hledám - to je život. Nacházím po své cestě kousíčky, které si dávám do svého batohu a potom z nich tvořím ve své Galerii.

 

Jak mohu vědět co se mi líbí, když bych zkusila jen jednu cestu? Musíš poznat rozmanitost a z té si potom svobodně vybírat.

 

Že mi někdo určil cestu a řekl, že na ni budu spokojená? Jak to může vědět? Že se líbí jemu neznamená, že se mi musí líbit taky. Snad to myslel dobře, věřím, že ano. Pokud to se mnou myslí dobře, nechá mě, ať si najdu svou vlastní. Nabiju si nos, věřím že ano. Musím utržit nějaké rány, ty mě učí. Největší chyba co můžeš udělat je bát se, že na své cestě upadneš. Nejvetší chyba co můžeš udělat je chránit někoho, aby nikdy neupadl.

 

Upadneš, a ne jednou ale mockrát. Věř ale, že to má svůj důvod. Třeba upadneš a u nosu se Ti objeví nádherný kámen, kterého by sis jinak nevšiml a zrovna tenhle kámen se Ti bude hodit do Tvého díla, zapadne tam jako by tam patřil odjakživa. Možná Ti díky tomuhle pádu dojde, že tohle není cesta pro Tebe a vydáš se jinam.

 

Už mockrát jsem viděla, jak si lidé vybrali cestu a trápili se na ní. Jenže si ji vybrali, jednou se rozhodli a přeci to teď nevzdají. Tady je ale hlavní otázka: "Dává Ti ta cesta smysl?" Pokud se na ni plahočíš ale nedává Ti to smysl, proč se dál trápit? Není zbabělost opustit sen, který Tě zabíjí, ba právě naopak, já v tom shledávám tu největší odvahu.

 

Že něco dávalo smysl před dvěma lety, neznamená, že to nutně musí dávat smysl i dnes.

 

Je odvážé začít znova - od nuly. Opustit všechno co jsi dělal doposud, být označen za naprostého blázna ale mít sen, svůj opravdový sen a jít za ním.

 

Není to lehké, jistě že to není lehké, ale posun začíná tam, kde končí pohodlí.

 

Já se urvala z řetězu. Sešla z cesty, která mi byla nabízena. Byla jsem vyděšená, byla jsem zoufalá, mnohokrát jsem se ztratila ale právě díky tomu jsem toho tolik našla. Když se člověk ztratí, mnohdy objeví pro něj doposud neobjevené.

 

Sesbírala jsem všechny ty nádherné artefatky co jsem na svých cestách objevila a vystavila ve své Galerii. A budu objevovat dál. Protože jsem se rozhodla - protože chci.

 

Pokud Tě trápi, kdo jsem, nemysli na to, všechno má svůj čas.

 

Pevně věřím, že má díla Ti začnou našeptávat, a že mezi nimi objevíš mnoho odpovědí na své otázky.

 

Tedy vstup, projdi dveřmi a prohlížej si.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář