Jdi na obsah Jdi na menu

17/082015 #09Dav

27. 7. 2017

"Pokud nikomu nepřekážíš, něco děláš špatně."

 

Od dětství se učíme, jak zapadnout.

 

"No tak, nezlob a chovej se slušně, jako všichni ostatní!"

"Proč nemáš taky jedničku? Podívej, každý dostal jedničku, jen Ty máš trojku."

"Běž na vysokou školu, každý by měl jít na vysokou školu."

"Najdi si pořádnou práci, tak jako my všichni."

 

Většinou to jsou dobře míněné rady - především rodičů. Zapadni, nedělej problémy, najdi si práci, nestěžuj si - protože to tak je správně, protože to tak dělají všichni.

 

Je velice pohodlné jít s davem. Nefouká na Tebe vítr, nemusíš hledat vlastní směr, nemusíš se bát samoty, když nevíš, koukneš k sousedovi a opíšeš to, neb dělá totéž co Ty.

 

Svět, je děsivé místo, protože nabízí až moc možností. Ano, tohle byla má myšlenka. Ale jen si to představ:

 

Narodila jsem se a hned mi začali říkat, jak se mám chovat. Kdy mám jít spát, kdy mám jíst, kdy nemám zlobit, kdy si můžu hrát, kdy mám být doma a kdy mám jít do školy. Tam mi zase řekli kdy mohu na záchod, kdy mám dávat pozor, kdy mám přestávku, co se mám naučit, koho mám poslouchat a jaké bych měla mít výsledky. Pak mi řekli, že mám jít na střední školu, tam mi zase řekli kdy mám dávat pozor, kdy mám přestávku a kdy budu mít letní prázdniny. O prázdninách jsem věděla kdy pojedu na tábor, kdy pojedu k moři, kdy pojedu pod stan či kdy mohu ven s kamarády. Suma sumárum jsem se nikdy o nic nemusela starat, o ničem rozhodovat a nic plánovat.

 

Ale jednoho dne, škola skončila. Bylo mi tehdy devatenáct let a z vysoké mě vyhodili. Tehdy to přišlo. Obrovský a šokující objev, že nevím co dál. Že mám strach, že se musím začít starat a že musím začít plánovat. Všechny ty děsivé otázky, na které mi vždy dřív dávali odpovědi, končili jen otazníkem a dál nic.

 

Ocitla jsem se mimo dav. Za svých devatenáct let existence zcela poprvé. Jenže, nic jiného jsem neznala, chtěla jsem tam zpátky! Domů, do davu, do bezpečí - do mého důvěrně známého prostředí. Žádná změna, hezky se držet toho ověřeného, toho nejvíc používaného - tudíž fungujícího. A taky že jsem se vrátila. Všichni v mém okolí pracovali v call centrech, takže tam budu pracovat taky.

 

Jenže, tahle práce mě ani zdaleka neuspokojovala. Žádná motivace učit se něco nového, každý den totéž - ta stejná denní rutina a na konci měsíce velmi smutná výplata. Taková smrt zaživa.

 

Poprvé jsem vystrčila hlavu z davu a dala výpověď. "Co teď budeš dělat? Vrať se na školu a dostuduj!". Okolí se na mě sesypalo jako supi na kořist.   

 

Stát mimo dav obrovsky bolelo. Absolutně jsem nevěděla, co mám dělat, kde začít a jak. Jediné co jsem věděla bylo, že nechci zpátky na školu a že nechci dělat otroka v call centru. Pak jsem měla sen: Už nikdy nemuset počítat každou korunu. A to stačilo, tahle myšlenka, která začala vytvářet základy mého světa.

 

Jak začít? Najít si práci, co mě uživí a budu moct i něco našetřit. Co dokážu - kde mohu pracovat? Zkušenosti veškeré žádné a sebevědomí na bodě mrazu.

 

Tehdy mi to asi začalo docházet - když jsem neznala odpovědi a všichni mi říkali, že dělám "špatně". Dělala jsem totiž něco jiného, než se odemně očekávalo a začala jsem "překážet".

 

Abych dokázala přežít, musela jsem se změnit a k tomu se nejdříve muselo změnit mé uvažování. Nehledat důvody proč něco najde, ale pokusit se najít alepoň jediný proč by to jít mohlo. Za několik měsíců, přišly věty: "Chováš je úplně jinak." "Buď zase normální, jako dřív!" Bolelo to, ani nespočítám kolikrát jsem chtěla všechno vzdát a kolikrát jsem se chtěla vrátit zpátky do davu, abych nemusela čelit té vichřici sama. Pěkně se zachumlat mezi ostatní a bez starostí plout.

 

Pak jsem narazila na citát, jež jsem napsala v úvodu: "Pokud nikomu nepřekážíš, něco děláš špatně." Všechno mi v ten moment začalo dávat smysl. Překážím, neb dělám věci jinak. Překážím, neb nechci ten průměr jako všichni. Překážím, neb bych mohla mít víc, než všichni a to by všichni viděli, že jsou průměr a jako průměr si nechce připadat nikdo. Tak si dav řekne: "Pojďme ji radši stáhnout zpátky! Přece kvůli ní nebudeme průměr!" Jenže já už zpátky nechtěla. Změnila jsem se. Vše docvaklo přesně v ten moment, kdy bylo potřeba.

 

Stále jsem nevěděla, jak dosáhnout svého snu, ale věděla jsem, že dokud někomu vadím, tak jsem na správné cestě.

 

Dnes už se bojím toho, že nikomu vadit nebudu.

 

Našla jsem si cestu, protože když chceš, dokážeš téměř cokoli.

 

Má dobrá rada pro Tebe: Když něco chceš tak HLEDEJ a PŘEKÁŽEJ.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář