Jdi na obsah Jdi na menu

15/08/2015 #05BlízkáVzdálenost

27. 7. 2017

Musíme si dát odstup, ať to pochopíme.

 

Zvětšený detail fotografie - nedává smysl, objekt, který důvěrně známe, nedokážeme rozeznat. Podíváme-li se ale na celou, je nám to hned jasné. Odstup nám pomohl.

 

Jak je to ale s mezilidskými vztahy? Tam už je horší, vytvořit si odstup. Vztahy - lidé mají tendence se k sobě jen přibližovat a pak se přiblíží natolik, že to nedokáží snést - nechápou celek, ani nemohou koukají jen na ten zvětšený detail - prostě koukají moc z blízka.

 

Pokud ve vztahu udělám krok zpět, jsem označena za dezertéra - automaticky to znamená, že utíkám, ztrácím zájem a vztah tím zabíjím. Co když ale dělám pravý opak? Co když pomyslným útěkem mohu vztah zachránit?

 

Možná jsem se jen k někomu přiblížila moc rychle. Možná na to jen nebyl připravený. Možná jsem nebyla připravená já. Přibližovat se musí hezky pomalu. Krůček po krůčku. Přijít blíž a držet se, i když mě to hrozně táhne ještě blíž. Je třeba nejdříve vyrovnat přetlak - stejně jako to dělají potápěči při vynořování, pokud by se totiž vynořili příliš rychle, mohlo by je to i zabít. Proto musí kousek po kousku, plují vzhůru, zastaví se a čekají na vyrovnání hladin tlaku, pak opět plují vzhůru, zastaví se a čekají na vyrovnání. Tak stále dokola, dokud se nedotknou hladiny.

 

Ve vztahu to vlastně funguje stejně. Nesmíme se zbrkle hnát k vytoužené slunné hladině - tedy k našemu vytouženému člověku - ale musíme pěkne pomaloučku, krok za krokem a vyrovnávat hladinu. On je jedna síla a já ta druhá a musíme být stále v rovnováze, jinak bychom si, ač možná nechtěně, ublížili.

 

Pokud se k někomu přiblížím moc rychle, bez vyrovnávání hladin, nezabiji sebe, ani jeho ale vztah. A taky ublížím, především sobě, svou nedočkavostí.

 

Na ty nejkrásnější věci se vyplatí si počkat.

 

Když mám dost štěstí, odvahy a trpělivosti - a dostane se mi té výsady přiblížit se k někomu na 0,00000..001 pomyslných milimetůr (nikdy ne na nulu neb dvě těla se do sebe prostě vtělit nemohou, aby stále přesně na stejném bodě) mohu dojít k názoru - "Tohle se mi nelíbí a zabíjí mě to."

 

Jak je ale možné být někomu tak blízko a připadat si od něj tak daleko? Vzracím se k přirovnání k fotografii. Prostě jsme jen moc blízko a to nás od sebe paradoxně vzdaluje. Je třeba poodstoupit a znovu si připomenout jak vypadá celek. Uvědomit si jeho plnou krásu.

 

Darujte si navzájem svobodu. Neděs se, když od Tebe někdo udělá pár kroků zpět, třeba to jen znamená, že Vás chce zachránit.

 

Pokud se vzdálíš, zase se můžeš přiblížit, tentokrát už rychleji, tlakové hranice padly už prvně. Udržuj si odstup, udržuj si pohled na celou fotografii, jinak může dojít ke zkreslení a původně tak nádherný obraz může ztratít smysl.

 

Ovšem přibliž se, prozkoumej detaily, pak můžeš najít něco, co si z dálky vidět nemohl. Pak pohled na celkový obraz, může dávat daleko větší smysl.

 

Vztahy jsou hra a umění v jednom. Snaž se, aby vás blízkost neoddalovala, ale aby vás učila, jak vzdálenost sbližuje.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář