Jdi na obsah Jdi na menu

15/08/2015 #04Džbán

27. 7. 2017

Každý z nás v sobě nosí takovou obrovskou nádobu - džbán. A postupně ho během života naplňuje a vyprazdňuje - jak je plný, nebo prázdný záleží na tom, jak jeho majitel umí jeho obsah "vydělávat a utrácet".

 

Pokud vydělávám míň, než utrácím - zákonitě se bude vyprazdňovat dokud nebude zcela vyschlý. Naopak pokud vydělávám víc, než utrácím - časem začne přetékat.

 

Co ale tento džbán vlastně představuje? Odpověď zní štěstí - lásku. Já tyhle dva pojmy vnímám jako jeden, neb láska je štěstí a štěstí je láska. Láska k životu, láska k sobě samému, především k sobě samému. Taková láska džbán naplní vrchovatě.

 

Všechno v našem životě by mělo začínat tím, že naplníme vlastní džbán. Teprve je li naše nádoba plná, můžeme rozdávat ostatním. Je to jako bychom celý život žili v temné jeskyni a snažili se někomu popsat světlo. Jak bych mohla, když sama nevím jak vypadá? Je to jako snažit se vést člověka do cíle, když sama nevím, kde je.

 

Sama musím mít dostatek, abych mohla rozdávat - abych sama nestrádala. Musím nejdříve zabezpečit sebe. Pak mohu myslet na ostatní. Je to třeba jako vrávoravě stát na místě a snažit se někoho podepřít. Pokud sama nestojím pevně, a někdo se o mě opře, spadneme oba do prachu cesty. Není tedy lepší, nejdříve se postavit pořádně pevně? Pak mohu bezpečně podepřít ostatní.

 

Naplň svou nádobu štěstím, buď sám se sebou spokojen. Dělej co Tě doslova naplňuje - co Ti dává smysl a co Tě baví. Mysli nejdříve na sebe, na svou nádobu - když máš sám žízeň, jak můžeš napojit ostatní?

 

Moje představa opravdové nezištné lásky? Přetékající nádoba. Rozdávat to, co sama nepotřebuji. Nechybí mi to a tak mi nijak neublíží to rozdat. Pak to není ten pocit: "Dobrá dám Ti pohár ze své nádoby, ale musíš mi ho vrátit, jinak mi bude chybět a hrozní mi sucho."

 

Pokud mohu rozdávat a nemusím se strachovat, pak je to čistá láska: "Vem si pohár, ne nemusíš mi ho vracet, podívej, sama mám víc než dost."

 

Prvně musím vždy myslet na sebe abych mohla myslet na ostatní. Že se to jeví jako další paradox? Nuže, život už je takový.

 

Jak poznám že můj džbán přetéká? No to je ten pocit, že chci chodit po ulici a každého objímat, že musím pro někoho něco udělat, říct mu vlídné slovo, jinak mám pocit že exploduji, že se nebojím někomu pomoci, že nežádám nic na oplátku, že mám vyloženě čistou radost z toho, že se někomu daří. Že mu to opravdu přeji, že jsem nadšená, když někdo přetéká radostí a nezávidím mu to.

 

Poznám to tak, že nemám potřebu lidi shazovat, nýbrž podporovat. Na otázku: "Proč to pro mě děláš?" mohu odpovídat: "Protože můžu."

 

Nemusím mít důvod k tomu někomu pomoci, nemusí za tím být ten podtext očekávání, že mi to jednou oplatí. A víš co je ten nejkrásnější paradox na světě? Že zrovna když opravdu nežádáš nic na oplátku, lidé Ti to vždy rádi oplatí - protože nemusí, protože to není příkaz ale jen jejich svobodná vůle.

 

Příkazy nemá nikdo rád, daruj svobodu a začnou se dít zázraky. Naplň svou nádobu - dej svému životu nádech a smysl a přesvědč se sám. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář