Jdi na obsah Jdi na menu

15/08/2015 #03Paradoxy

27. 7. 2017

Co krok to Vlčí mák, co myšlenka to nejsladší nektar – koncentrace nápadů. Smích jako lehký jarní vítr ve vlasech. Pohled jako samet, pohladí především na duši.

 

Děvče, okvětní plátek ze Sakury. Jemná avšak mocná, nenápadná, nejistá jistota a jistá nejistota. Pohled se změní ani nestihneš mrknout, možná to nepostřehneš a padáš k zemi, mrtev, otráven jedovatým bodnutím.

 

Rozpolcená mezi mocí a nemocí s tím něco udělat. Rozpolcená mezí mocí a svou nemocí, která snad nemá lék. Myšlenkově pohlcená. Jednou jasný krásný slunečný den, jindy bouřkové mraky a spousta deště.

 

Brání se, zlobí se, utíká, odhání, zabíjí a vlastně to všechno dělá z lásky, k sobě? K Tobě? To je ta hlavní otázka.

 

Stojí, vyčkává, ale nečeká. Nečeká nic a od nikoho. Naučila se, život ji naučil. Zklamání přešla zklamaně. Bolest si schovává do magických truhliček, klíče pečlivě ukládá do skříňky. Vše má svůj řád, v řádu nepořádek mezi řádky – v pořádku?

 

Stojí, vyčkává, ale nečeká. Pak se dočká nečekaného. Kdo nečeká, dočká se – opět nečekaný paradox?

 

Jako čekání v pohybu. Jako nečekaní na jednom místě. Kdo říká, že když stojí na místě, tak se nehýbe? Může pohnout světem, aniž by pohnula prstem. Pohnout světem - pohybem rtů, myšlenek a slov. Pohnout světem - energií a nápady. Pohnout světem – mění vše tím, že nic nemění.

 

Stojí, přemýšlí a nedomýšlí si. Někdy nepřemýšlí a koná. Pak přemýšlí, proč konala, aniž by přemýšlela. Přemýšlí, proč přemýšlí.

 

Stojí a sleduje hladinu. Inspirace – aspirace? Láskyplnost je pro ni tak přirozená jako nádech a výdech. Dobrota a ochota je tak normální jako chůze. Obětování se a práce zaběhnuté pravidlo, jako že vyjde slunce nebo hvězdy.

 

Myslí na svět a svět nemyslí na ni? Myslí si to? Myslí si nesmysly, co dávají smysl jen smyslu plným bytostem? Nebo jen myslí, že to jsou nesmysly, ačkoli dávají smysl? Myslí, že to jsou nesmysly jen proto, že dávají smysl jen jí? Není to nesmysl?

 

Svět má na dlani a tím že ho nedrží, tak tím ho má v hrsti. Svobodná pouta lásky jsou jen pro ty, co jim rozumí. Počítání bez matiky – „Cítím, že se mnou počítá."

 

Mluvení bez jediného slova. Nekonečně padající hvězda, co splní všechna přání jen tím, že je můžeš vyslovit. Paradox bez větších paradoxů. Oáza klidného zmatku v neklidně zmateném světě.

 

Stojí, lehce se usmívá a schovává svůj svět před světem. Zasvětí jen nezasvěcené – nezkažené světským světem.

 

Plápolající naděje, tam kde se nic neděje, děj na dějišti bez hlediště. Křičící ticho a - výkřik do ticha? Kdo má dobré uši, aby slyšel, co nebylo vysloveno? Kdo má dobré uši, aby slyšel myšlenky?

 

Záhada bez řešení, rozluštitelná jen pokud se necháš zahalit, pohltit a staneš se součástí záhadného. Láká, vábí, chytí a nepustí svým typicky záhadně svobodným způsobem.

 

Nakonec stojí, mlčí a přesto, toho říká tolik. Každým nádechem, každým výdechem, pohledem a každou vteřinou co existuje.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář