Jdi na obsah Jdi na menu

15/08/2015 #01Vzpomínky

27. 7. 2017

Vzpomínky mě vždy fascinovaly.

 

Sama si pamatuji jen střípky z dětství, ale to je hádám normální. Dětská hlavička si není schopna pamatovat. Pak vezmu střípek a dokreslím si ho - hlavně podle toho, co mi vyprávěli rodiče. Sestavuji si tak svou minulost.

 

Co člověk, to jiný pohled, taky si to nemusí vybavit přesně, mohli si to časem poplést, nebo taky dokreslit. Možná, že se to vůbec nestalo, možná je to jen výplod fantazie - možná tomu jen vyprávěním vdechli život a já tomu uvěřila.

 

Můžeme si být vůbec jisti svými vzpomínkami?

 

Minulost člověka definuje a tvoří jeho budoucnost, pak taková nejistota ve vzpomínkách je jako nejistá půda pod nohama. Na druhou stranu pokud se vzpomínky mohou takhle měnit, mohu si svou minulost vytvořit. Tedy jakékoliv vzpomínky co mě brzdí v rozletu vzít a zpochybnit je - přetvořit tak, aby mě nebrzdily ale naopak foukaly mi vítr do plachet.

 

Slyšela jsem, že je možné, si části vzpomínek nepamatovat - následkem jejich vytlačení z paměti. Prostě byly tak hrozivé a strašné, že je hlava radši zavřela do trezoru a ztratila k nim pro jistotu klíč. Pak si je nepamatujeme. Jenže, něco takového není dobře. Nejednou se něco stane, něco nám to připomene, záblesk - klíč skočí do zámku a nás to vyděsí. Najednou je to tady - před očima. Přichází otázka, zda se to opravdu stalo či si to snad hlava jen vymyslela? Bujná fantazie nebo nejhorší zážitky? Jak se dopátrat pravdy?

 

Mám teorii, když něco řeknu nahlas, stane se z toho část mé reality. Už to nelze smazat. Bylo to vyřčeno, někdo to slyšel. Již to není jen mé, stalo se to součástí i jiného světa. Najednou to stojí před námi jako fakt a můžeme s tím začít pracovat.

 

Pokud nás něco opravdu straší, je daleko lepší připustit to - přijmout to a naučit se s tím žít. Nezhasínat radši baterku, s modlitbou, že bubák tam není, naopak ji pořádně namířit na ono děsivé místo. Pod světlem se možná tak děsivé zdát nebude, pokud tam ovšem bude bubák, aspoň to budeme vědět jistě. Podle mě není nic děsivějšího než nejistota.

 

Představ si, že jsi v lese. Je tma. Jsi sám. Najednou něco zašustí. Otočíš se ale nic nevidíš. Křupne větvička. Ty skoro nedýcháš a chceš utíkat, ale strach Tě kotví na místě. Další šelest a křupání, něco tam někde evidentně je. Nevíš co a Tvá fantazie začíná pracovat - vykresluje ta nejstrašlivější monstra a scénáře. V kapse nahmatáš baterku, chvíli váháš zda ji vůbec použít, bojíš se, co by Ti mohla ukázat, nakonec posvítíš směrem odkud přicházel zvuk. Na zemi je malá veverka, chvíli na Tebe kouká a pak uteče. Uleví se Ti a začneš se smát - a to jen stačilo rozsvítit baterku.

 

Nyní si představte stejný scénář. Opět strach na místo posvítit, pak to uděláš, stojí tam obrovský medvěd. Hlava Ti začne fungovat, vybavovat si všechny rady, tipy a návody jak se zachránit před medvědem. Už víš, čemu čelíš a můžes se podle toho zařídit. Co by se stalo, kdybys baterku nerozsvítil? Byla by snad šance na přežití větší? Nebyla. Možná by sis jen naivně myslel, že je to zase veverka a medvěd by Tě roztrhal.

 

Dokud nevím, čemu čelím, nemám šanci na výhru.

 

Vždy je hrozně důležité, poznat protivníka a největším protivníkem v životě jsou negativní vzpomínky, myšlenky a představy. Zkrátka všechno co nám našeptává naše hlava. Možná nám lže, možná jsou to jen veverky co se nám snaží nahnat hrůzu, možná to jsou medvědi. To nevíš, dokud se jim nepostavíš. Dokud z představy neuděláš realitu.

 

Vzpomínám ale nežiji ve vzpomínkách. To je taky velice důležité. Nezaseknout se ve světě, který býval. Lidé se mění, svět se mění, myšlenky se mění. Nelze plakat pro dobu co už utekla. "Proč nejsi takový, jako dřív?" Máme tendence se zasekávat v minulosti. Přejeme si mít své jisté.

 

Pohodlnost. Lidé nějak ztrácejí schopnost přizpůsobovat se. Chtějí se zaseknout a mnohdy to udělají, a pak se velmi diví, že to neudělal i celý okolní svět. Vzpomínky jsou hrozně důležitá část člověka. Tvoří ho, definují ho. Co by se ale stalo, kdybych se v nich zasekla? To už bych nevytvářela nové? Umřela bych zaživa? Vydej se za vzpomínkami, starej se o ně a hledej řešení, ale nikdy se nezapomeň vrátit do přítomné reality.

 

Nenech vzpomínky aby Tě ovládaly, ovládej Ty je. Sviť na ně, probírej se jimi a využívej jich pro přítomnost. Pouč se z nich. Přetvářej je, aby se staly Tvým pomocníkem, nikoli králem.

 

Jak poznám, že už mám nějakou vzpomínky "vyřešenou"? Že už mi neublíží? Že to není ten bubák pobíhající kolem? Tak že o tom mohu mluvit a nehroutím se, nepláču, není mi to nepříjemné, už to není kus co vyčnívá a zraňuje, stala se součástí, zapadla, usadila se, je tam a já o ní vím. Nerozhodí mě, když se na to někdo zeptá. Prostě jen řeknu ano, stalo se mi to ale žiji, snad mě to i v mnoha směrech posílilo. Mohu Ti říct detaily, mohu Ti to popsat a přitom budu docela klidná.

 

Svět není dokonalý a děje se v něm mnoho zlého. Já své vzpomínky co mě mučily postupně sepsala do mnoha deníků, probírala jsem se jimi dokola a dokola. Hledala odpovědi na mé zoufalé: "Proč?". Proč já a proč ne oni? Vinila jsem okolí a to dlouhé roky bez sebemenšího výsledku a posunu. Pak mi došlo, že jsem to jen já, kdo s tím může něco udělat. Že se nesmím vyhýbat konfrontaci s nepříjemným. A tím to vlastně začalo. Tohle to všechno odstartovalo.

 

Vydala jsem se hledat odpovědi na mé otázky a taky jsem se vydávala na cesty za vzpomínkami, abych se jim mohla postavit tváří v tvář. Odtud první Vzpomínkový exponát. Měla jsem hlavu plnou vět co končily otazníkem a ve svém okolí nikoho, kdo by na ně byl schopen uspokojivě odpovídat.

 

Začalo to vzpomínkami, začít se musí vždy na začátku. Že je to naprosto jasné? Možná, někdo se ovšem snaží konat a budovat, aniž by měl vyřešenu svou minulost, a pak se diví, že mu pod nohy padají klacky. Že si nevěří a pochybuje o sobě, protože "tehdy mu to taky nevyšlo". A jsme u toho, vzpomínka co nám brání. Bubák, kterého jsme chtěli ignorovat.

 

Vzpomínej, probírej se - o čem nerad mluvíš? Co Ti nahání hrůzu? Vzpomínej a poznávej sebe, ptej se a pátrej.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář